mtbguide.cz
Peloponés na kolech - featured

Nejprve něco málo k historii a zeměpisu (polo)ostrova Peloponés.

Tento rozlehlý poloostrov, jenž není ostrovem jen díky Korintské šíji, se pyšní nejúchvatnější a nejrozmanitější krajinou a památkami, jaké v Řecku najdeme. Jméno Peloponés znamená ostrov Pelopa, kterého podle pověsti podal bohům jako pokrm vlastní otec Tantalos. Po vzkříšení se Pelop stal prvním z královského rodu Átreovců, kteří založili Mykény. Peloponés je rozdělen na několik administrativních oblastí, z nichž do mého povědomí asi nejvíce pronikla Arkádie. Kdysi jsem zaslechl árii z operety „Orfeus v podsvětí“ ve které se zpívalo o tom jak je krásně v idylické pastýřské Arkádii a kterak bude príma se do ní zase vrátit. Slova árie jsem již dávno zapomněl, ale na to, jak je príma v Arkádii ne, takže vzhůru do vysněné země!

Hornatá vysočina Arkádie v centru Peloponésu dosahuje na severu s Erímanthosem (2.224 m), Chelmósem (2.355 m) a Killíni (2.376 m) nejvyšších poloh v oblasti. Krajina má rovinatý ráz pouze kolem měst Tripolis a Megalopolis. Nejdůležitější řekou je Alfíos se svými přítoky. Jiné oblasti naopak nemají odvodnění k moři, a proto dochází k tvorbě mokřadů. Obdělávaná údolí v Arkádii přecházejí v hory porostlé jehličnatými lesy a v hluboké rokle, jako je třeba divoký kaňon řeky Loúsios. Ke skalám se přimykající kláštery a pochmurná města, k nimž patří i Drimitsána a Stemnítsa. Ty představují zcela jiný svět, odlišný od nám dobře známého a oblíbeného středomořského obrazu Řecka.Řecký pravoslavný kostel

Ve 2. tisíciletí př. Kr. náleželo toto těžko přístupné území Arkádům, což nezpochybnili ani Dórové. Svou kmenovou svatyni zasvěcenou Diovi měli na hoře Lykaionu. Dlouho si zde drželi jednoduché rolnické poměry a městské státy se rozvíjely jen na okrajích Arkádie. Podle Strabona byla země v rané době Římského císařství zpustlá a téměř liduprázdná. Tehdy se stala Arkádie kulisou pastýřské poezie. V době křižáckých tažení (13. stol.) budovali mnozí franští baroni své hrady v horách Arkádie, např. Karýtenu nad Alfíem. V turecké době byla založena Tripolitsa, dnešní Tripolis, jako sídlo paši. Teprve poslední desetiletí prorazila dosavadní odloučenost krajiny rozsáhlá výstavba moderních silnic, ale přece jen si větší část Arkádie uchovala i nadále svůj neporušený ráz. Tento faktor příznivý pro turistický ruch, má ale za následek především u mladé generace značné vystěhovalectví do měst. Arkádie stále existuje, jednak jako administrativní oblast moderního Řecka a jednak jako historický pojem. Starobylá populace obývající tento kout Řecka je podobně legendami proslavená jako Druidové nebo Keltové na západě Evropy. Současníci se na ně však dívají s pohrdáním pro jejich údajně primitivní a bázlivý respekt před jejich náboženskými představami. Ne olympijský panteon, ale starší božstva země převládala, především ve své zvířecí podobě pouze s pozlátkem helénské kultury. Mimo boha Pana jsou to ještě bytosti napůl lidé napůl vlci, uctívány na hoře Lykeon, která jako by tvořila rovnováhu mezi zvířaty i helénskými bohy.Oslík

A teď honem k samotnému cestování na kole.

Začneme od Korintského zálivu, v krásné nadmořské výšce 0,0 metrů. Nejprve nás čeká cesta jenom do kopce. Brzy po ránu je chládek, ale s postupujícím dnem začíná připalovat. Těla si však již pomalu zvykají. V každé vesničce po cestě narazíte na upravený pramen, většinou je někde na návsi řádně zastíněn několika listnatými velikány. Není výjimkou, že na vybudování pramenů byly čerpány dotace ze strukturálního fondu EU.

Po jedné až dvou hodinkách se vždy zastavíme u třešní nebo moruší. I přesto, že je teprve konec května, zde jsou již zralé. Jakmile projíždíme sedlo (asi 1.200 m) před vesnicí Petsaki, čekají nás konečně sjezdíky. Akorát včas na oběd přijíždíme do Kalávrity s nadmořskou výškou 725 m. Malebné městečko je rozloženo na úpatí Erímanthu na severním Peloponésu a je výchozím bodem pro putování po okolních horách. Klášter Moní Agías Lávras, 6 km od Kalávrity, hrál klíčovou roli v národně osvobozeneckém povstání. Arcibiskup Patraský zde 25. května 1821 vztyčil revolucionářskou vlajku. Ta nyní visí ve svatyni nacionalistů nahoře v klenotnici. Klášter z roku 961 byl přestavěn po zničení Němci v roce 1943. Den před příchodem do kláštera Němci podpálili Kalávritu. Spáchali zde jeden z nejhorších válečných zločinů v Řecku za druhé světové války – jako pomstu za místní odboj zmasakrovali 1436 mužů a chlapců. Ručičky na katedrálních hodinách stále ukazují čas, kdy toto krveprolití začalo. Vzpomínkové místo nad obcí připomíná tehdejší události.Západ slunce v řeckých horách

Nás nejvíce zajímá fakt že Kalávrita je rovněž konečná stanice železnice z Diákoftonu u Korintského zálivu. Její trasa vede divokou soutěskou říčky Vuraikos. Nejúchvatnější úzkokolejku v Řecku postavila v letech 1889-1896 italská společnost a sloužila k přepravě rudy z okolí Kalávrity. V minulosti zde bylo položeno více než 22 km kolejí, z nichž přes 6 km tvoří ozubená dráha, potřebná k překonání strmého stoupání, které někde dosahuje poměru až jedna ku sedmi! Vlak projíždí 14 tunely a po mnoha mostech nad kaňonem Vouraikós. Jediná stanice Méga Spílaio se nachází zhruba v polovině cesty. Odtud vede přibližně hodinu dlouhá stezka nahoru ke klášteru Moní Méga Spílaio, který je považován za nejstarší v Řecku. Dnes slouží železnička hlavně turistům a mohu dosvědčit, že je o ni opravdu zájem. Do vlaku vás vezmou i s kolem a tak můžete to převýšení od moře absolvovat pohodlněji. Jenže to by zase nebylo ono.Amfiteatr nad mořem

Využíváme příjemného stinného nádražíčka k obědu ve stínu. Dočerpáváme potřebnou energii, jak jen to jde, neboť nás čeká výjezd po úbočí masívu Chelmós do lyžařského střediska postaveného na jeho svazích. Chelmós je s 2355 metry třetí nejvyšší horou na Peloponésu. Je to klíčové místo severní horské peloponéské bariéry. Východní vrcholy (Neraidhálono, Aëtorákhi, Psillí a Korfí) a západní hřeben s vrcholem Neraidhórakhi jsou spojeny mezilehlou zónou zvanou Apáno Lítharia. Tato velká podkova uzavírá hluboký severně orientovaný kaňon, ve starobylých dobách předpokládaný jako zdroj mytické řeky Styx. Je to právě tento útvar a divoké lesy na severním úbočí Stygian kaňonu, že je Chelmós mezi okolními horami slavný. Chelmós hostí v sezóně explozi kytek a vzácné ohrožené motýly. Všechny hřebeny Peloponesu jsou past pro vlhký vzduch ze sousedícího Korintského zálivu a tak je Chelmós vhodným místem pro tvorbu mlhy a vlhkosti dokonce i v létě, kdy vítr kvílí ve stromech a ve skalách a vytváří iluzi tekoucí vody i když tu na žádnou nenarazíte. Skutečně dosažitelná voda je až na dně legendárního kaňonu a nakonec dosahuje většího množství vody až jako zdrojnice řeky Kráthis, přinášející vodu hrstce vesnic na dolním okraji velkých lesů.Krajina Peloponésu

Vesnice severního Helmósu jsou vysoko položené (kolem 1.100 m n.m.) a zimní sníh žene obyvatele do klidných čtvrtí Akráta na pobřeží. Na vysoké náhorní plošině severovýchodně od Neraidhórakhi (asi 1.700 m) bylo vybudováno lyžařské středisko. Kolem vleků vede prašná cesta, jedna z nejvyšších v Řecku, až na samotný hřeben. Při stoupání z Kalavrity až k lyžařskému středisku jsme se tak řádně zapotili. Ono je to totiž více jak 1.000 m převýšení. Tak proto máme tak gumové nohy! Úplně propocené věci rychle převlékáme, protože pofukující větřík je dost studený a pověsti o tvořící se mlze si také nevymýšlely.

Následující sjezd je parádní, nevím co dřív sledovat, zda serpentiny, kytky a nebo horské hřebeny táhnoucí se jeden za druhým k obzoru. Noc trávíme v blízkosti dnešních provinčních hranic Arkádie, na jakési vápencové náhorní plošině. Společnost nám dělá zatoulaný pastevecký pes. Inu pastýřská idylka začíná. Arkádské domy se budovaly z místního kamene. Malá okna a dřevěné podlahy a stropy měly udržovat teplo. Stavby na strmých svazích mohly mít na jedné straně dvě nebo tři podlaží a na druhé až pět. Nízké obloukové dveře, malý balkon ze dřeva nebo z kovaného železa, oblouková okna se zděnými překlady, svažující se tašková nebo břidlicová střecha.PRavoslavný klášter

Další den k večeru dojíždíme k další perle zdejší krajiny. Horní tok řeky Loúsios vytvořil jeden z nejpůsobivějších kaňonů v Řecku. Dosahuje sotva pětikilometrové délky, ale v nejužším a nejkrásnějším úseku je téměř 300 m hluboký. Je bohatý na historické, religiózní a umělecké památky, nemluvě o přírodních pozoruhodnostech. Na obou stranách kaňonu je přilepeno několik středověkých klášterů. Do hloubi kaňonu shlížejí dvě z nejkrásnějších městeček v Arkádii. Obě byla ohniskem revolučních aktivit v roce 1820 a hlídají každé jeden z konců kaňonu. Dimitsána leží na okraji útesu, který ze tří stran obtéká řeka Loúsios, na místě starověké Teuthidy. Skýtá strhující podívanou dolů do údolí. Její chloubou jsou čtyři zvonice – věž kostela Agía Kyriakí je v noci ozářena a třípatrovou zvonici Pyrsogiannítiko z roku 1888 vystavěli dovední zedníci z Epiru. V Dimitsáně se narodili dva kněží, kteří se zapojili do národně osvobozeneckého hnutí proti turecké nadvládě v roce 1821. Rodiště biskupa Germanóse z Petrasu, jednoho z podněcovatelů povstání, označuje pamětní deska poblíž vrcholu pahorku Kástro. Pamětní desku věnovanou patriarchovi Řehoři V. najdete níže na tržišti. Byl odsouzen k smrti oběšením v Istanbulu, když se k sultánovi donesly zprávy o povstání.Na kole po pláži

Druhé město, Stemnítsa je situována ve velké kotlině, která jí vytváří přirozenou ochranu. Podobně jako Dimitsána se pyšní úctyhodnou minulostí, třebaže přejmenování na antický název Ypsoús obyvatelé neschválili. Ve středověku byla Stemnítsa jedním z nejvýznamnějších center zpracování kovů v Řecku a dodnes zde najdete jednoduché obchůdky a umělecká akademie, které pokračují v tradici kovotepectví. V muzeu lidového umění můžeme obdivovat rekonstrukce dílen původních řemeslníků a interiérů místních domů. Stojí zde též několik nádherných středověkých kostelů. V klášteře Moní Zoödóchou Pigís na severním svahu kopce se konalo první shromáždění vůdců národního osvobozeneckého povstání. Právě z tohoto důvodu se Stemnítse říkalo první hlavní město Řecka. Centrální náměstí Stemnitsi má výšku 1.100 m n.m a po projetí oběma městečky se mi stále nechce věřit, že jsme v Řecku. Architektura obou měst je natolik odlišná, že si člověk připadá jako v některém z italských měst v Apeninách.

Ze silnice spojující obě města sjíždíme rovných 1.000 m po prašné cestě do hloubi kaňonu. Jako dnešní místo na bivak se nám nabízí plošinka malé kapličky na útesu, necelých 100 m nade dnem kaňonu. Je tu upravený pramen, rovná plocha a fantastické výhledy do kaňonu, na některé z klášterů a na Drimitsánu rýsující se vysoko proti obloze. Vyrážíme si na lehko a bez kol do nedalekého kláštera. Klášter Prodhrómu je jeden z klášterů v kaňonu. Je podobný vlaštovčímu hnízdu, protože je přilepen na skalní útes. Protože je útes velmi vysoký, vlastní klášter stojící na krakorcích se zdá být malý. Obsahuje maličký katholikón (domácí kaple) s freskami a obydlí s nikdy ne více jak tuctem mnichů. Odvaha konstrukce vyráží dech a vnucuje asociaci tibetského kláštera. Zmohu se pouze na konstatování: „Meteora ať se jde zahrabat!“ Pak už jenom pobíhám s aparátem a zuřivě fotím.Ve vesnici

Mimo kláštery na dolním konci kaňonu leží starobylý Gortys, jedna z nejvíce podceňovaných starobylých antických památek v Řecku. Nejpěknější je Asklipion, léčebné centrum starobylého Gortyse. Rozlehlá zastrčená vykopávka obsahuje základy chrámu boha lékařství Asklépia a kliniku sestávající z bazénu s nikami. Pochází ze 4. stol. po Kristu. V blízkém okolí ruiny pracují mniši na klášterních loukách. Vážou seno do otepí. Vlastní starobylé město, z něhož jsou pouze odkryty zbytky základů leží dále na jih na tom stejném břehu Lúsiosu, ale je odděleno od Asklipionu strží malého přítoku. Ze dna kaňonu od Gortyse vede naše cesta stálým stoupáním do městečka Karýtaina. Karýtaina se může pochlubit strategickou polohou v meandru řeky Alfeiós. S ani ne dvěma stovkami obyvatel je dnes doslova městem duchů. Nahoře se tyčí hrad ze 13. století, v němž se ukrýval Theódoros Kolokotrónis, jemuž se podařilo přečkat dlouhodobé obléhání Turky v roce 1826. Východně od Karýtainy se přes řeku Alfeiós klene most z roku 1439. Dochovali se čtyři z původních šesti oblouků a kaplička v jednom z pilířů. Most je vyobrazen na pětitisícidrachmové bankovce.

Dál vede naše cesta rovnou na západ k Jónskému moři. Převážně sjezdy z arkádských hor jsou odměnou za uplynulou dřinu, ale to je již jiná kapitola…

P.S. Podobné cykloputování můžete zažít na vlastní kůži – přidejte se k mému zájezdu, který v září organizuji a průvodcuji s CK Kudrna

      

O autorovi Všechny články tohoto autora

Dalibor Mahel

Leave a Reply