mtbguide.cz

Můj vrchol sezóny: kolaps 10 km před cílem

Před dvaadvaceti lety, přesněji 25. 6. 1994, se uskutečnil první oficiální ročník Drásala, kdy se na holešovském náměstí sešlo celkem 52 nadšenců. Od té doby si závod začal budovat stále větší a větší prestiž a jeho jméno je známé široko daleko nejen u nás, ale i v zahraničí. Letošní již 23. ročník Bikemaratonu Drásal České spořitelny se konal poněkud netradičně poslední předprázdninovou červnovou sobotu a přilákal na start o 2000 závodníků více, než tomu bylo před lety. Všem cykloodvážlivcům, kteří se v ten den vydali na Zlínsko splnit si další maratonský sen, ztížilo situaci i předem avizované tropické počasí. Rtuť teploměru mnohde atakovala drsnou pětatřiceti stupňovou hranici ve stínu a někde ji i přesáhla.

Na start hlavní trasy A tzv. „dlóhého Drásala“ (117 km, ↑ 3.920 m) jsem se s krásným číslem 4141 postavil i já. Respekt, nervozita, očekávání… tak, jak je pro někoho vrchol sezóny Mistrovství světa v NMNM, pro mě to byl prostě Drásal. Poslední měsíc jsem tomu podřídil vše: pravidelné delší tréninky, 100 km závod s dobře zajetým časem, švih Brno – Praděd – Olomouc, v nohách přes 3000 km. Celý týden jsem dodržoval zažitý předzávodní režim, abych zúročil náročnou přípravu. Cítil jsem se ve formě a připravený svůj sedmý závod v sezóně absolvovat.

reklama kudrna banner

První dva kopce jsem znal z předešlých let z „krátkého Drásala“, kterého mám dvakrát úspěšně za sebou. Šlapalo se dobře a docela jsem se na nich šetřil. Nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů a zároveň nejvyšší bod drásalovských tratí Kelčský Javorník (865 m n.m.) pokořen. Jemné záchvěvy a škubání v lýtkách avizovaly, že ten nekonečný dvanáctikilometrový výšlap mi dal pořádně zabrat. Jelikož jsem tu s partičkou kamarádů nedávno šel pěšky, věděl jsem, co mě čeká… na předvrchol Jehelník půjdu zase pěšky. Jsme teprve na 30. kilometru a cíl snad někde až za sedmero řekami a sedmero horami. „Doplňte si vodu, kousněte do tyčinky a pokračujeme dál šestikilometrovým sjezdem do Rajnochovic. Plynule rovnoměrně brzděte přední i zadní, ať nejdete do smyku,“ zní pokyny zkušeného staršího závodníka, který si tu hraje na Chytrého traséra.

Na cca 53. kilometru jsem při sjezdu terénem z Trojáku vytratil čerstvě naplněný bidon a v zápalu boje pokračoval dál bez něho, což považuji za první velkou chybu, kterou si teď vyčítám. Dle nápovědy s profilem trati Nutrend přilepené na rámu kola jsem vyhodnotil, že to do další občerstvovačky zvládnu a nevracel se pro něj. Špatně! Následujících 15 kilometrů bez vody bylo úmorných, naštěstí jsem alespoň dvakrát po cestě poprosil někoho hodného o lok.

Můj vrchol sezóny: kolaps 10 km před cílem

Na všech dalších občerstvovačkách (celkem 4) jsem vždy strávil minimálně 3 minuty, kdy jsem se pořádně dojedl, osvěžil a pokračoval dál. Na poslední U Dubu jsem už jen doplnil vodu a vydal se na dnešní poslední výšlap s kolem. Závěrečný desetikilometrový úsek do cíle už byl stejný jako v minulých letech, znal jsem ho dobře a říkal si, že to už nějak musím dojet. Cítil jsem se sice vyčerpaně, ale bez jakýchkoli známek blížícího se kolapsu. Spíše v euforii, že zbývá už tak málo a ještě k tomu téměř pořád z kopce. Později jsem začínal mít mžitky před očima. Matně si teď vzpomínám, že pud sebezáchovy zafungoval a já slezl z kola a sedl si na pařez. V tu chvíli pro mě závod po osmihodinové intenzivní jízdě skončil a začala druhá část, část plná strachu a nejistoty.

Z vlastního kolapsu si nic nepamatuji, ani ošetření lékařem Záchranné služby KPŽ ani rychlý převoz sanitkou do fakultní nemocnice ve Zlíně na ARO, kde mě po 4 hodinách probrali z bezvědomí. Ležel jsem klidně na lůžku v klimatizované místnosti s chladivými zábaly na hlavě a nohou, kapačkou a kyslíkovou maskou. Nevěděli o mě žádné informace a já zase moc nevěděl o sobě. Bohužel na závody nevozím ani mobil, ani žádné doklady v dresu. Na svoje jméno jsem si vzpomněl ihned, ale abych dal dohromady rodné číslo, bydliště apod. to zatím nešlo…

Můj vrchol sezóny: kolaps 10 km před cílem

Diagnóza – extrémní vyčerpání a přehřátí organismu (úpal), lehký otok na mozku. Navíc se mě – laicky řečeno – dle laboratorních testů úplně rozhasilo minerální hospodářství v těle spojené se špatnou srážlivostí krve a nedostatkem krevních destiček, takže dalších 48 hodin jsem strávil na JIP a pak následoval pobyt v nemocnici.

Druhou velkou chybou bylo bezesporu to, že jsem si nevzal pulsmetr a spoléhal na pocit, který mě zradil. Věřím, že kdybych na hodinkách pozoroval, že mám tep dlouhodobě na maximu a neklesá ani při sjezdech, vzdal bych to.

Je to drsná zkušenost, ze které si musím vzít obrovské ponaučení, abych se příště vyvaroval chyb. Kolaps v takovém parném počasí může potkat každého z nás a i ty zkušené jezdce, akorát část z nich rozpozná problém včas a třeba „jen” závod nedokončí. Mně se to rozpoznat nepodařilo. Ambice „DOKONČIT“ byly v ten den silnější.

Závěrem bych touto cestou chtěl poděkovat těm závodníkům – kolegům, kteří mě tam nenechali ležet a rychle přivolali pomoc a především Záchranné službě 211, která byla schopná rychle zasáhnout přímo v terénu a její lékař a zdravotní sestra i řidič mi zachránili život a následně mě přes rychlou svozovou službu dopravili do nemocnice.

Letošní sezóna pro mě skončila, než se tělo opět vrátí do 100 % stavu, pár týdnů rekonvalescence ještě uplyne. I přes to všechno na závodění určitě nezanevřu a od listopadu se začnu připravovat na další.

Drásal pro mě je a vždy zůstane srdcovkou, která se neodmítá a kam se budu rád vracet!

Autor: David Barták, CK Kudrna

Foto: Miloš Lubas

Zdroj: www.kolopro.cz

      

O autorovi Všechny články tohoto autora Webová stránka autora

David Barták

Leave a Reply